Anatomie strachu – je nezbytný pro přežití, nebo nám škodí?

Pocit hrůzy, když na vás někdo míří pistolí a jde vám o život. Svíravý pocit, když jedete tramvají, kousek od vás někdo zakašle a vy přemýšlíte, jestli má nebo nemá koronavirus. Anebo tlak na hrudi, panika a nemožnost se nadechnout, která vás najednou přepadla uprostřed ulice. Co mají tyto situace společného? Může strach, který při nich cítíme, ohrožovat naše zdraví? A může se na našem zdraví podepsat i strach o život, který prožívali naši prarodiče?

„Je to jen pocit.“ Tuhle větu jste určitě už někdy slyšeli ve spojitosti se strachem či jinými silnými emocemi. Kdyby to platilo, bylo by snadné si říci, že se přeci nic neděje, a svět by byl hned veselejší. Jenže ono to nefunguje, protože strach je mnohem víc než pocit. Je to emoce, která spouští kaskádu biochemických a fyziologických dějů uvnitř těla. A když je tato emoce silná, nebo se objevuje opakovaně po dlouhou dobu, tak se zapíše do samotného nitra našich buněk – do naší DNA.

Špatné a dobré zkušenosti

Představte si, že jste malá myška čekající na svou matku v hnízdě. Najednou matka přibíhá a klepe se strachy. Přitiskne se k vám a vašim sourozencům, aby vás ochránila, a přitom slyšíte její zrychlený dech a bušení jejího srdce. Nevíte, co se děje, ale pak najednou zahlédnete obrys kočky, která číhá před vchodem do hnízda. Od té doby, kdykoliv zahlédnete kočku nebo ucítíte její pach, pohltí vás stejný strach, jako tehdy cítila vaše matka.

Taková situace je zcela logická. Strach z kočky je pro myši nezbytností – kdyby ho necítily, dlouho by jako druh na planetě nepřežily. Stejně logické je, že když člověka v dětství pokousal pes, bojí se, kdykoliv zaslechne štěkot – přestože je třeba jeho původcem štěká miniaturní ratlík za plotem. Na vině je negativní zkušenost se psy. Zkušenost stojí i za situací, kdy se třeba jednou polekáte neznámého zvuku, ale když ho budete slýchat opakovaně a nic se přitom nestane, časem ho skoro přestanete vnímat.

Jenomže ne všechny strachy se dají vysvětlit zkušeností. Proč se třeba kočky bojí myš, která vyrostla v laboratoři, a nikdy kočku neviděla? A proč nás přepadne panický strach třeba uprostřed nákupního centra, kde nám vůbec nic nehrozí?

Jak reagujeme na hrozbu

V zásadě existují dva typy reakce na strach. Prožívali je naši předkové, prožívají je zvířata, a prožíváme je i my. Ta první se nazývá aktivní reakce a emoce strachu při ní v těle vyvolá změny, které nám umožní na situaci aktivně reagovat – například utéct nebo bojovat. Jde například o vyplavování adrenalinu či zvýšení tepové frekvence i krevního tlaku. Při té pasivní naopak ztuhne a takřka není schopen pohybu. Do krve se přitom vyplavují především glukokortikoidy a tepová frekvence klesá. Výběr typu reakce přitom závisí na mnoha okolnostech. Když například zajíc uvidí dravce plachtícího na obloze, je pro něj výhodnější pasivní reakce – když ztuhne a přestane se pohybovat, výrazně tím sníží pravděpodobnost, že ho dravec uvidí. Pokud se už ale dravec řítí směrem k němu, je potřeba zahájit útěk. A rozdílně reagujeme i my lidé, i když v našem případě výběr hodně závisí i na našem osobnostním nastavení a rozumovém zhodnocení situace.

Náš mozek, stejně jako mozek jiných živočichů, je přitom „naprogramován“, abychom se báli především věcí, které neznáme, objektů, které jsou velké či například vydávají silný hluk, ale také situací, v nichž ztrácíme jistotu – třeba dítě ztratí matku z dohledu. Bojíme se ale i v situacích, které náš mozek vyhodnotí jako nebezpečné – třeba když okolo nás zuří živelná katastrofa, anebo když ve zprávách vidíme hromady rakví osob zemřelých na koronavirus. A pociťujeme také strach existenciální – třeba že ztratíme práci nebo se špatně rozhodneme.

Strach, nebo úzkost?

Strach je přitom reakce na konkrétní nebezpečí. Nezáleží na tom, jestli je opravdu reálné, nebo ho na základě zkreslených informací či nedostatečných zkušeností špatně vyhodnotíme, vždy jde o reakci na konkrétního nepřítele či ohrožující situaci. Kromě toho tu ale existuje ještě jedna silná emoce, a tou je úzkost. Pocity při ní míváme obdobné jako při strachu, jen se objevují jakoby bez důvodu. Často je přitom spojená i s přemrštěnou reakcí na stresové podněty, kdy v nás stresovou reakci vyvolávají podnět nižší intenzity, než je běžné.

Jenže důvod je tady vždycky. Mohou jím být například epigenetické změny, které v těle vznikly třeba právně na základě strachu, který jsme prožívali v minulosti – velice často třeba v raném dětství. Anebo klidně na základě strachu, který prožívala naše babička za války. Jak je to možné?

Epigenetické změny, tj. biochemické reakce, které ovlivňují aktivitu genů v naší DNA, jsou totiž do značné míry dědičné. Zasahují DNA všech buněk našeho těla, včetně vajíček a spermií, a proto některé z nich předáváme spolu s polovinou našich genů i svým potomkům. Pokud tedy u člověka (ale i u zvířete) dojde třeba následkem prožitého strachu k epigenetickým změnám které způsobují úzkost, mohou od něj tento problém zdědit i jeho potomci.

Strach zděděný po předcích

Důkazem je třeba zajímavá studie na myších samcích. Vědci je opakovaně vystavovali působení aromatické látky jménem acetofenon a současně jim dávali elektrošoky. Každý, kdo někdy slyšel o slintajících psech I. P. Pavlova, si snadno domyslí, k čemu pak došlo: Myšáci se začali bát pachu acetofenonu, protože si ho spojovali s bolestí. Mnohem zajímavější ovšem je, že tentýž iracionální strach z vůně acetofenonu pociťovaly i jejich děti a vnoučata, které nejenže nikdy elektrošok nedostaly, ale dokonce se nikdy se svými otci či dědečky neviděly, a nemohly od nich tudíž toto chování okoukat. U týraných samců i jejich potomků přitom vědci odhalili výrazně sníženou metylaci genů zodpovědných za vnímání zápachu – tyto geny tak byly mnohem aktivnější, než je u myší obvyklé.

Sklon k úzkosti navíc mohou ovlivnit i jiné negativní emoce. Poměrně známý je pokus, v němž badatelé způsobili malým myškám trauma tím, že je v raném věku oddělily od matek. Zvýšenou míru úzkosti následně v dospělosti vykazovala jak tato mláďata, tak i jejich potomci a vnoučata, která od svých matek oddělena nebyla. I tady přitom u všech tří generací odhalili autoři výzkumu odlišné epigenetické vzorce, a to zejména v oblasti genů řídících reakci na stresové podněty. Zkoumané myšky zkrátka na jakýkoliv stresující podnět reagovaly výrazně citlivěji.

Ale abychom nezůstávali jen u zvířat – vyšší míru úzkosti a nadměrnou reakci na stres vědci zaznamenali také u potomků osob, které přežily holocaust, a i tady byly důvody epigenetické. U potomků přeživších vědci například naměřili nižší hladiny kortizolu, což je sice stresový hormon, jeho účinky však nejsou jen negativní, protože tělu zároveň pomáhá se po stresu dostat do normálu. Tito lidé měli zároveň i vyšší hladinu enzymu, které kortizol rozkládá.

Vyšší hladiny tohoto enzymu byly také zaznamenány u dětí matek, které zažily silný stres v průběhu těhotenství. Pokud totiž u těhotné ženy došlo v důsledku stresu ke zvýšení hladiny kortizolu, začal plod produkovat více enzymu, který kortizol rozkládá, aby se před jeho účinky chránil. To ale u něj způsobilo sníženou hladinu kortizolu po narození, a tudíž i větší náchylnost vůči účinkům stresu.

Epigenetika navíc stojí i za vznikem postraumatické stresové poruchy, která je častá například u válečných veteránů či lidí, kteří přežili nějakou katastrofu. I u nich fyziologické a biochemické změny vzniklé v souvislosti s prožitým strachem způsobí změny na úrovni genů, které později vyústí v psychické i zdravotní potíže.

Strach, stres a zdraví

Intenzivní nebo dlouhodobý strach a stres způsobují v první řadě epigenetické změny v oblastech mozku, které s těmito emocemi přímo souvisejí – ve frontálním kortexu, hippokampu a amygdale. V jejich důsledku pak stoupá výskyt potíží, které nějak souvisejí s psychikou – jde zejména o úzkost a panické stavy, deprese, či již zmíněnou posttraumatickou stresovou poruchu. Jenže hormony, které se vlivem strachu a stresu uvolňují, mají další epigenetické účinky – jde o látky zapojující se do tzv. buněčné signalizace. V důsledku tak tyto emoce mohou negativně ovlivňovat zdraví celého těla. A platí to mimo jiné i pro imunitu. Proto ostatně v současné době stále častěji zaznívá informace, že bychom v souvislosti s pandemií COVID-19 neměli podléhat zbytečnému strachu, protože tím zhoršujeme výkonnost našeho imunitního systému.

Dobře prozkoumáno je to v případě silných traumatických zážitků z raného dětství – v jejich důsledku totiž v těle stoupá hladina zánětlivých cytokinů (látky podporující zánět), což spolu se změnami vedoucími k citlivější reakci na stres vede mj. i k poruchám imunity. Podobně bývá imunita zhoršena i u dětí, jejichž matky zažily silný stres v průběhu těhotenství.

Podobně vojáci a další osoby s posttramatickou stresovou poruchou netrpí pouze psychickými, ale i fyzickými potížemi – typický je u nich například výskyt poruch imunity a kardiovaskulárních potíží. Z epigenetického pohledu byla u nich zaznamenána například změna aktivity genu pro interleukin Il-18. – jeho zvýšená hladina přitom souvisí právě s horší imunitou i s vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění. U válečných veteránů s touto poruchou byla také ve srovnání s jejich zdravými „bratry ve zbrani“ zjištěna odlišná míra metylace oblasti glukokortikoidního receptoru, což u nich zvyšuje náchylnost vůči účinkům stresu.

Pomoc z přírody

Je normální se bát v situacích, které ohrožují náš život a zdraví. Je normální se bát o své blízké i o jistoty, které v životě máme. Strach nám pomáhá vyvarovat se nebezpečí. Navíc to, že se bojíme, nám vlastně říká, že jsme šťastní lidé, protože strach znamená, že máme co ztratit.

Se strachem můžeme do jistí míry bojovat tím, že se budeme snažit poznat neznámé a získávat co nejvíce informací, dosáhnout stavu, kdy nebudeme cítit strach, je však velice obtížné. Jen je třeba zajistit, aby toho strachu nebylo příliš a abychom měli v životě zároveň co nejvíce pozitivních a radostných podnětů, aby se případný negativní vliv strachu vyvážil. Pozitivní emoce totiž mají obvykle i pozitivní epigenetické účinky – stačí si vzpomenout, jak dobře se cítíme po fyzické stránce v okamžiku, kdy jsme zamilovaní.

S čím bychom se ale smířit neměli, to je úzkost. Příčina tohoto problému má totiž epigenetickou podstatu a pro epigenetické procesy platí, že jsou do značné míry vratné. I tady platí, že bychom se měli snažit vnést do života co nejvíce pozitivních podnětů, zároveň se ale vyplatí i zaměřit se na zdravou stravu, pravidelně se věnovat pohybu, dostatečně spát… To všechno jsou totiž okolnosti, které pozitivně ovlivňují průběh epigenetických reakcí v těle.

V psychiatrii se také například využívá tzv. expoziční terapie, kdy jsme opakovaně vystavováni podnětům, které v nás probouzejí nadměrnou úzkost či strach. V úvodu jsme například zmínili příklad člověka, kterého v dětství pokousal pes a on teď cítí silnou úzkost, kdykoliv projde okolo plotu, za nímž štěká pes. Takový člověk by pak okolo tohoto plotu procházel stále dokola, aby opakovaně zažíval, že v této situaci nic nehrozí.

A pomoci mohou i přírodní látky s epigenetickými účinky – řada z nich dokáže s psychickými problémy pomoci velmi efektivně, a navíc na rozdíl od léků nemají žádné negativní vedlejší účinky.

Šišák bajkalský – velmi účinně snižuje úzkost. Dokonce se v mozku váže na stejné receptory jako léky ze skupiny benzodiazepinů, které se předepisují právě při úzkosti, a zároveň působí harmonizačně na hormonální systém.

Omega-3 – tyto nenasycené mastné kyseliny jsou nezbytné pro správné fungování mozku a pozitivní vliv mají i při většině psychických obtíží.

Vitamin D3 – jeho deficit je obvyklý u řady psychických potíží, úzkosti a deprese nevyjímaje.

Rozmarýn – tato bylinka je poměrně efektivním způsobem boje proti úzkosti a depresím. Pomáhá také zlepšit kvalitu spánku, který bývá při psychických potížích často narušen. Lze jej užívat ve formě čaje nebo extraktu v kapslích, pozitivní vliv na úzkost byl ovšem potvrzen i v případě masáží rozmarýnovým olejem.

Šafrán – jde o skvělou bylinu proti depresím a úzkosti, epigenetická podstata jeho účinků však dosud nebyla spolehlivě potvrzena.