6 nejčastějších mýtů o stresu

Může se zdát, že se nic zásadního neděje – v dnešní době přeci trpí stresem skoro každý. Jenže právě stres patří mezi vlivy, které zásadním způsobem ovlivňují epigenetické mechanismy zasahující naši DNA, a tím i naše zdraví a duševní pohodu. Jaké tedy o stresu panují mýty a jak se mu účinně bránit?

Mýtus č. 1: Stres přijde, stres odejde

Není pravda, že stres na nás působí negativně pouze v okamžiku, kdy ho prožíváme. Naopak v našem těle působí změny na úrovni DNA, z nichž mnohé přetrvávají i poté, co stresové období pominulo. Jde o tzv. epigenetické změny, zejména o metylaci genů a modifikaci histonů, které mění aktivitu jednotlivých genů v DNA, a mohou je i zcela vypnout, nebo naopak zapnout. Právě tyto změny se pak mohou podílet na vzniku některých nemocí.

Mýtus č. 2: Bez stresu není výkon

Na jednu stranu je pravda, že stres z blížící se uzávěrky dokáže člověka vybičovat k nadlidským výkonům. Pár dnů před odevzdání práce najednou vzroste pozornost, kreativita i motivace. Jenže je rozdíl, když člověk podobné vzepjetí absolvuje maximálně jednou do měsíce, a když pracovní stres zažívá prakticky neustále. Výzkumy totiž jednoznačně ukazují, že chronický stres v práci snižuje motivaci i pracovní výkonnost a zvyšuje riziko syndromu vyhoření.

Mýtus č. 3: Když to zvládnu já, ty musíš taky

„Proboha, ty se fakt hroutíš z takové prkotiny?“ Podobné věty často slýchají lidé s nízkou odolností vůči stresu. Jenže právě odolnost vůči stresové zátěži je věc velmi individuální a její základy jsou často položeny už v ranném dětství.

Průlom ve zkoumání této problematiky přinesl tzv. lízací experiment. Badatelé při něm rozdělili čerstvé potkaní matky do dvou skupin: v té první byly samičky, které své potomky často a intenzivně olizovaly, což je u savců hlavní projev mateřské lásky a pozornosti, ve skupině druhé pak byly matky, které se této činnost věnovaly málo. Když pak později zkoumali jejich mláďata, zjistili, že ta málo olizovaná mají výrazně nižší odolnost vůči stresu. Důvod přitom ležel v jejich genech – nedostatek mateřské lásky se totiž projevil odlišnými metylačním vzorci na jejich DNA.

U nás to pochopitelně funguje podobně, což mimochodem vysvětluje, proč jsou lidé, kteří v dětství trpěli emočním strádáním, ať už z důvodu nedostatku rodičovské lásky či třeba vyloučení z kolektivu, mnohem náchylnější ke vzniku depresí, úzkostí, závislostí, ale i srdečně cévních chorob.

Mýtus č. 4: Na přístupu a motivaci nezáleží

Některé výzkumy naopak ukazují, že hodně záleží na tom, jestli jsme pasivní „obětí“ stresu, nebo ho naopak podstupujeme dobrovolně. Typickým příkladem je sportovní trénink. Vysoká intenzita zátěže je totiž na jedné straně typickou ukázkou stresujícího podnětu, pokud ji ale podstupujeme dobrovolně a s jasnou motivací, tak na rozdíl od jiných typů stresujících podnětů nezpůsobuje negativní změny v oblasti modifikace histonů.

Mýtus č. 5: Aby stres škodil, musí působit dlouho

Nemusí. Například pokusy na potkanech ukázaly, že změny v modifikaci histonů dosahují vrcholu v období 30 minut až 2 hodin po působení akutního stresu.

Mýtus č. 6: Alkohol uleví

Je pravda, že když si člověk dá pár skleniček, problémy se náhle zdají vzdálenější. Ve skutečnosti ale alkohol od stresové zátěže neulevuje vůbec. Naopak si zaděláváme na problém, protože kombinace negativních zdravotních účinků stresu a alkoholu dokáže v těle nadělat pořádnou paseku. A pokud si navíc zvykneme sahat po alkoholu při každé stresové zátěži, snižujeme svou schopnost se se stresem vyrovnávat přirozenými mechanismy.

Stejně tak nepomůže ani marihuana – bezprostředně po jejím užití sice příznaky stresu mizí, po odeznění jejího efektu se ale dostaví zvýšená úzkost. A dobrou volbou nejsou ani stimulanty, po kterých lidé často sahají v okamžiku, kdy potřebují zvládat nápor práce – kromě vysokého rizika vzniku závislosti zde opět klesá přirozená schopnost organismus stres zvládnout.

Co tedy může pomoci?

Poměrně účinným pomocníkem při zvládání stresu je pravidelný pohyb. Sice neplatí často opakované tvrzení, že se při pohybu vylučují endorfiny, zato ale dochází v mozku k produkci látky jménem norepinerfrin, která tomuto orgánu pomáhá se vypořádat se stresem. Při fyzické zátěži přiměřené intenzity dochází také k omezení produkce stresových hormonů kortizolu a adrenalinu a zlepšení mentální výkonnosti a paměti.

Velmi efektivní i je pravidelná meditace, která působí přesně opačnými mechanismy než stres: zklidňuje, navozuje relaxaci, snižuje hladiny stresových hormonů a pomáhá zmírnit negativní účinky stresu na tělo.

Přírodní pomoc při obdobích zvýšeného stresu nabízejí také tzv. adaptogeny neboli látky, které zvyšují přirozenou odolnost vůči stresu. Vhodnou volbou je například rhodiola, která kromě protistresového působení též zvyšuje mentální i fyzickou výkonnost, působí protidepresivně a harmonizuje hormonální systém (více zde: https://www.epivyziva.cz/rozchodnice-ruzova-rhodiola-rosea/). Dobrou volbou je i suma, která rovněž zvyšuje protistresovou odolnost a působí proti depresím a úzkostem. Účinným pomocníkem při stresu a úzkosti je i hořčík, který je též možno užívat v kombinaci s rhodiolou.