Prožité trauma mění naše geny

Proč můžeme po prožitém násilí, ale i po rozvodu či úmrtí někoho blízkého začít trpět depresemi? Proč válečné veterány trápí úzkosti a noční můry? A proč mohou negativní emoce způsobí tělesné obtíže? Na všechny tyto otázky nám dává odpověď věda jménem epigenetika.

Nepříjemné, stresující a traumatizující události se nám zapíší hluboko do paměti. Nejde však pouze o tu paměť, která sídlí v našem mozku, ale i paměť buněčnou. Všechny tyto negativní zážitky totiž mohou v našem těle spustit určité biochemické reakce, které nazýváme epigenetické, a ty pak dokáží zásadně měnit aktivitu mnoha genů v naší DNA.

Poměrně dobře prozkoumán už je vliv silných stresujících událostí na vznik depresí, úzkostí a dalších psychických potíží. Některé příklady si popíšeme na následujících řádcích. Epigenetika je však velmi mladý obor, a proto se v budoucnu možná dočkáme i přesného vysvětlení mechanismu, kterým stres a negativní emoce spouštějí vznik onemocnění fyzického rázu.

Proč mají vojáci noční můry?

Velice zajímavý výzkum se zaměřil na válečné veterány trpící posttraumatickou stresovou poruchou. Jde o komplex příznaků, které postihují osoby, které prodělaly nějaký výrazný psychický šok (úzkost, deprese, emoční oploštění, poruchy spánku, psychosomatické zdravotní obtíže atd.). Tento problém ovšem nepostihuje všechny veterány s válečnou zkušeností, ale pouze cca 10–20 % z nich.

Vědci přitom zjistili, že veteráni s trpící touto poruchou mají výrazně zvýšenou metylaci genu pro glukokortikoidní receptor (NR3C1-1F), což zjednodušeně řečeno znamená i odlišnou míru reakcí na stres. Podle autorů výzkumu se navíc ukazuje, že silný prožitý stres dokáže změnit míru metylace některých genů, a dokonce i zmenšit objem části mozku jménem hipokampus, která je mimo jiné sídlem paměti a je velice citlivá na stresové podněty.

Jsou ženy odolnější než muži?

V dalším výzkumu navíc vědci dospěli i k zajímavému zjištění, totiž že náchylnost k rozvoji postraumatické stresové poruchy je závislá na pohlaví a hladině estrogenu v krvi. Estrogen (a totéž platí i o jiných pohlavních hormonech) má totiž epigenetické účinky, tj. dokáže měnit aktivitu mnoha genů v naší DNA.

Když badatelé zkoumali velkou skupinu žen, v níž byly i ženy, které v minulosti zakusily násilí nebo sexuální zneužívání. V jejich mozku přitom nalezli rozdílnou míru metylace gen HDAC4, který je mj. zodpovědný za rozvoj posttraumatické stresové poruchy. Vysokou míru metylace tohoto genu měly obecně ženy, které prošly nějakým traumatizujícím zážitkem, u těch z nich, které měly vysokou hladinu estrogenu, však míra metylace klesala. Vědci dokonce spekulují o tom, že míra produkce estrogenu by dokonce mohla měnit způsob a intenzitu vnímání bolesti.

Deprese z chudoby

Negativní epigenetické změny ovšem nemusí způsobit jen vážná traumatizující událost, ale i chronické působení mnohem mírnějších stresujících či frustrujících podnětů. Jeden z výzkumů například prokázal, že děti z rodin s nízkým socioekonomických statusem (tj. z rodin chudých nebo sociálně vyloučených) mají odlišnou míru metylace genu, která může být příčinou vzniku depresí.

Jak vzniká „prokletí rodu“?

Co je ale velice převratné zjištění, to je fakt, že negativní epigenetické změny, které vznikly následkem traumat, jsou do značné míry dědičné.

Výzkumný tým z Tufts University podrobil mladé myší samce výraznému emočnímu stresu tím, že během sedmi týdnů celkem čtrnáctkrát zcela obměnil osazenstvo jejich klece, a tím je vždy připravil o všechny sociální vazby. Poté odebral vzorky jejich spermatu a zjistil v nich zvýšené koncentrace některých microRNA, což jsou malé úseky ribonukleových kyselin, které dokáží zcela zablokovat tvorbu bílkovin podle některých genů. A protože se nacházejí ve spermatu, zdědí tuto epigenetickou charakteristiku i potomci těchto samečků.

Podobně dopadla i studie, která u skupiny mužů z Kavkazu zkoumala souvislost epigenetických změn s prožitými traumaty. U těch, kteří v minulosti prožili výrazně traumatizující události, nalezli ve spermatu vysokou koncentraci microRNA s označením 34 a 449. Tato změna je rovněž dědičná, a protože jde o microRNA, které souvisejí s vývojem mozku, zvyšuje to u jejich potomků riziko vzniku deprese a dalších psychických potíží.

Dědičnost negativních epigenetických změn souvisejících se stresem je zkrátka něco jako forma „dědičného hříchu“ nebo „prokletí rodu“ – dítě kvůli ní pociťuje negativní následky traumatizujících událostí, které samo neprožilo, ale které se staly některému z jeho předků.

Pomůže láska i doplňky stravy

Společným rysem všech epigenetických změn však naštěstí je, že je na rozdíl například od mutací genů lze zvrátit. Existuje tedy velká šance, že pokud člověk trpí například psychickými potížemi vzniklými v důsledku epigenetických změn po prožitém traumatu, může se podařit tyto změny zvrátit a potíže odstranit, nebo alespoň zmírnit.

V současné době jsou již dokonce vyvíjeny léky s epigenetickými účinky (například ovlivňující tvorbu určitých enzymů), ty však v mnoha případech nemusejí být potřeba. Na svůj epigenetický profil totiž působíme celou řadou podnětů souvisejících s naším životním stylem a prostředím, ve kterém se pohybujeme. Pokud například dítě, které v raném věku utrpělo nějaké trauma, stráví zbytek dětství a dospívání v láskyplném prostředí s nízkou úrovní stresu, může to pozměnit jeho epigenetické vzorce pozitivním způsobem.

Velkou roli ale může hrát i zdravá výživa, dostatek pohybu, a poměrně účinné mohou být i doplňky stravy s epigenetickými účinky. Mnohé z nich totiž mají výrazné účinky na aktivitu genů, které souvisejí se vznikem psychických potíží.

V případě dětí postižených traumatem se určitě vyplatí užívání omega-3 nenasycených mastných kyselin. Ty totiž mají výrazné protidepresivní účinky a zároveň jsou nezbytné pro správný vývoj mozku a nervové soustavy. Prospěšný může být i vitamin D3. Dospělí pak mohou kromě těchto dvou živin vyzkoušet i extrakt z rozmarýnu, kurkumin, granátové jablko (v případě depresí) nebo šišák bajkalský, pokud trpí úzkostí – ten je dokonce schopen překonávat bariéru mezi krví a mozkem a vázat se na tzv. GABA receptory, což je stejný princip působení jako v případě léků proti úzkosti (ovšem bez negativních vedlejších účinků).